Jste zde:  
::
::
Více informací

 Upozornění: Jakékoli kopírování autorského textu či jeho částí není možné bez souhlasu Nadačního fondu Věra Čáslavská.

1. Milí rodiče, vážení učitelé,

možná se vám stalo, že jste se u vás doma, či ve svém okolí setkali s dítětem, kterému byla diagnostikována porucha držení páteře, nebo-li tzv. vadné držení těla. Typů a variant vadného držení těla je mnoho, stejně tak jako jejich příčin. Navíc v podstatě neexistuje objektivně měřitelná norma jaké držení těla je ještě zdravé a kde už se jedná o poruchu. Problematika držení těla není nic nového. V celé historii lidstva se cyklicky objevují období, ve kterých panovalo přesvědčení, že držení těla a celkové vzezření jedince je známkou zdraví nejen těla, ale i ducha. V těchto obdobích převažoval názor, že dostatek pohybové aktivity stačí k tomu, aby bylo naše tělo v ideálním držení a tudíž zdravé. Doba pokročila a s ní i poznání o fungování lidského těla. Nové poznatky staví poruchy držení těla do jiného světla a tak jsme společně s Nadačním fondem Věra Čáslavská dospěli k přesvědčení že by bylo vhodné zpracovat problematiku z novějšího pohledu. Cílovou skupinou jsou děti předškolního věku, na kterých případné poruchy ještě nestihly napáchat nevratné změny. Podobně jako v jiných publikacích, i zde naleznete sestavu cviku a pozic. Ty jsou však voleny podle moderních poznatků o fungování lidské motoriky a jejím vývoji. Cvičení je vhodné nejen pro děti s poruchou držení těla, ale i pro děti zdravé, kde funguje jako prevence proti vzniku sekundárních poruch držení tělaProtože se jedná o sestavu pro děti, zvolili jsme jako průvodce cvičením pejska, ke kterému mohou mít děti pozitivní citový vztah a může je v jejich snažení motivovat. Důležitou součástí celé sestavy je závěrečná relaxační pozice, při které se dítě postupně soustředí na jednotlivé části těla. Tato fáze je velmi důležitá. Cvičení by mělo u dítěte přivodit zlepšení držení těla. Ovšem žádné cvičení však nedokáže udržet rovnováhu natrvalo. Proto, aby si vyvážené držení těla dítě zapamatovalo a používalo i v běžném životě, je vhodné zařadit i tuto fázi relaxační. Právě soustředění na jednotlivé části těla po cvičení napomáhá fixaci a zapamatování nových, lepších vzorců v držení. Je prokázano, že lidé, kteří se pravidelně soustředí na své tělo a jeho části, mají lepší předpoklady pro další pohybový rozvoj a lépe se učí novým pohybům. Podobným mentálním tréninkem prochází i řada špičkových sportovců.

2. Co je VDT:

V přírodě stejně tak i v lidském těle je oblíbeným stavem rovnováha. Pro lidský pohybový aparát je důležité mechanické vyvážení sil, které působí na každý kloub. Mechanická rovnováha je neustále udržována v klidu i během pohybu a měla by být udržována s minimálním úsilím. Pokud rovnováha chybí nebo je k jejímu udržení zapotřebí velká svalová aktivita, jedná se o poruchu držení těla. Často bývá nazývána vadným držení těla (VDT).

Porucha zakřivení páteře bývá nejvíce viditelnou  u vadného držení těla . Každá páteř má být v tzv. předozadním směru v jednotlivých úsecích lehce zakřivena. Podíváme-li se na zdravého člověka z boku při stoji uvidíme, že páteř se v hrudní části lehce vyklenuje směrem dozadu, zatímco v krční a v bederní oblasti se vyklenuje směrem dopředu. Tato zakřivení se odborně nazývají  kyfózou (pro hrudní páteř) a lordózou (pro krční a bederní páteř). Obecně vžitou představou je, že při poruše držení těla se tyto křivky zvýraznují do takzvané hyperkyfózy a hyperlozdózy. U výrazné poruchy zakřivení páteře můžeme tedy při pohledu z boku vidět i předsunuté držení hlavy, “nahrbení “ hrudní páteře a vyklenutou břišní krajinu. Zkušenosti z praxe však ukazují, že ne všechny poruchy držení těla v předozadním směru musí vypadat tak, jak se obecně popisují. Celkem běžně se vyskytuje (u dětí i dospělých) kyfotizace bederní či krční páteře. Může nastat dokonce situace, kdy je páteř naprosto narovnaná (tzv vyhlazené kyfoskoliotické křivky), což také není optimální stav.

Situace je ještě komplikovanější, nastane-li porucha držení i směrem do stran. Tedy pokud se při pohledu zezadu páteř vyklenuje směrem k jedné, nebo druhé straně. Nejzávažnější poruchou je stav, kdy se k předozadní poruše držení přidává vybočování páteře v pravidelných cyklech do obou stran. Jedná se o tzv skoliózu. Zde je pak přítomna porucha držení páteře dokonce ve všech třech rovinách: v předozadní, stranové i rotační.

S vyjímkou skolióz bohužel neexistuje obecně platná a objektivní hranice toho, jaké držení daného člověka ještě v pořádku a jaké držení už je špatně. Záleží tedy na tom, jak zkušený a erudovaný je odborník, který situaci posuzuje.

Poruchy držení těla se samozřejmě netýkají jenom páteře. Můžeme vidět například povislá a zakulacená ramena, lopatky, jejichž vnitřní okraj odstává od trupu, poruchy osy kyčelních a koleních kloubů a v neposlední řadě rovněž ploché nohy.

2.2 Co je jádrem problému VDT:

Jak již bylo řečeno, rovnovážný stav nejen v klidu, ale i během pohybu je důležitým předpokladem optimálního držení těla. Rovnovážné (my fyzioterapeuté říkáme centrované) postavení v kloubu znamená mechanickou rovnováhu sil působící na kloubní plochy. Zároveň popisuje stav, kdy všechny vazy i svaly v konkrétním kloubu jsou ve stejnoměrném napětí.

Zjednodušeně situaci můžeme uvést na příkladu. Představme si dva lesní dělníky, kteří řežou ruční pilou strom. Podle pořekadla každý chvilku tahá pilku by se dalo očekávat, že aktivní je vždy ten, kdo momentálně za pilu tahá, zatímco ten druhý je pasivní a odpočívá. Kdo si však tandemové řezání vyzkoušel, jistě mi dá za pravdu, že i partner toho, kdo momentálně tahá, nemůže pilu jen tak pustit. I dělník, který pilu zrovna netahá, musí aktivně spolupracovat, protože pilu je nutno vést, aby nevypadla z řezné drážky. Pilu je nutno pozvolna pouštět a přitom netlačit, aby byl pohyb pily v drážce plynulý. Zároveň je třeba kontrolovat přítlak pily, aby řezala, ale netupila se. Pokud jste někdy řezali ručně dřevo a na druhé straně pily měli nešikovného partnera, jistě víte, že práce s ním je velice únavná. Řezání dřeva přílis neodsýpá, pila se rychle tupí a dokonce hrozí i zranění.

A nyní se vraťme k lidskému tělu. Protože sval dokáže vytvářet pohyb pouze a jenom smrštěním (kontrakcí), je každý pohyb u lidského pohybového aparátu podobný situaci s našimi lesními dělníky. Nic se sice neřeže, ale o každý pohyb a každý pohybový segment se starají nejméně dva svaly. Ve skutečnosti těch svalů na jednom kloubu bývá víc. Každý pohyb provádí aktivně určitý sval. Není však v tomto úsilí sám. Vetšinou mívá spoluhráče (říkáme jim agonisté), kteří mu pomáhají tahat. A má i své partnery protihráče (neboli antagonisty), jejichž aktivita je opačná. Pro všechny svaly - hlavní sval, spoluhráče i protihráče, které vykonávají aktivní pohyb se vžil název svaly fázické.

V lidském těle však navíc funguje ještě jedna skupina svalů, která má na starosti stabilizaci pohybu. Pokud si znovu představíme situaci v lese, tak by s našimi dvěma dělníky byl u stromu i dělník třetí. Jeho úkolem by pak bylo, aby držel pilu vždy kolmo k řezu, udržoval ji v drážce a zajištoval její správný přítlak. Pokud bychom se vžili do kůže původních dvou aktivních dělníků, zcela jistě se jim příchodem třetího dělníka uleví, protože je-li pila dlouhá, třetí dělník pomůže k udržení jejího hladkého chodu. 

V realitě lidského pohybu je situace bohužel poněkud komplikovanější, protože sval dokáže pouze táhnout a nikoliv tlačit. Abychom si situaci lépe přiblížili přidáme k našim známým dělníkům ještě čtvrtého. Ten by měl za úkol stabilizovat pilu směrem k obloze. Přičemž oba stabilizační dělníci se musí domluvit, aby výsledný pohyb pily byl plynulý a pila se co nejméně opotřebovávala, ale hlavně, aby se první dva dělnící příliš neudrželi. Takže máme dva dělníky, kteří střídavě tahají pilu, dejme tomu jeden na sever, druhý na jih. Navíc tu máme další dva dělníky, jejichž úkolem je stabilizovat pilu. Jeden pilu stabilizuje tahem k zemi, druhý tahem k obloze. 

Vrátíme-li se zpět do lidkého těla, máme tu tedy nejméně dva svaly, které výsledný pohyb provádějí (svaly fázické) a nejméně dva svaly, které jej stabilizují . Stabilizační svaly jsou v těle většinou uložené v hlubších vrstvách, ovládají pouze jeden kloub, jejich anatomické uložení je diagonální a v ovládanén kloubu většinou provádějí rotační pohyb. Jejich funkce je významná zejména u stabilizace kulových kloubů, což jsou z biomechanického hlediska téměř všechny klouby na páteři, klouby ramenní a kyčelní.

Porucha vadného držení těla (VDT) je právě problémem funkce stabilizačních svalů. Přenesme se opět do lesa a představme si, že stabilizační dělníci se mezi sebou neumějí domluvit. První dělník se rozhodnul, že bude táhnout pilu směrem k zemi. Je mu jedno, že druhý stabilizační dělník padá únavou, když jeho úsilí vyrovnává. A není sám. I dva fázičtí dělníci jsou unavení, protože pila tažená v drážce směrem k zemi má při pohybu větší odpor. V nejhorším případě se stabilizační dělníci začnou hádat a fázičtí dělníci se nejen více unaví, ale musí za stabilizační dělníky převzít i jejich stabilizační funkci. Pro úplnost je potřeba dodat, že stabilizačním svalům v jejich funkci pomáhá vazivový aparát patřičného kloubu.

Samozřejmě příklad s lesními dělníky je uveden jako zjednodušení. Žádný sval ve zdravém těle nemůže táhnout jen tak sám o sobě, podle nálady. Všechny kosterní svaly v těle jsou řízeny signály, které putují z mozku a ostatních částí nervové sítě. Fázické svaly, tedy ty, které vykonávají aktivní pohyb, jsou řízeny z částí nervové soustavy spojených s naším vědomím a vůlí. Naopak stabilizační svaly jsou řízeny z nevědomých částí centrální nervové soustavy, takže není jednoduché je vůlí přímo ovlivnit. Příkladem tohoto fenoménu je skutečnost, že většina lidí umí zatnout svůj dvouhlavý pažní sval (lidově biceps), ale téměř nikdo nedokáže podobně izolovaně zatnout svůj malý sval oblý, který pomáhá stabilizovat ramenní kloub.

3. Rizika VDT:

V dnešní době jsou poruchy držení těla velice časté. Odhaduje se, že nejméně třetina populace se s určitou poruchou již narodí. Dalších 20-30% jedinců získá nějakou poruchu držení těla v pozdějším věku. Vadné držení těla není smrtelné, nejde ani o infekci či primární poruchu intelektu. Jde o poruchu koordinace svalů, respektive poruchu části nervového systému, který svaly a jejich koordinaci řídí. V tom spočívají nejvážnější rizika VDT. Jak jsme si ukázali na příkladu lesních dělníků, pokud se dělníci neumějí mezi sebou domluvit, je jejich práce velmi málo efektivní. Jsou po práci velice unaveni, vzrůstá riziko poranění a důsledkem je i rychlejší opotřebení pily.

Podobně je to i v liském těle. Při poruše držení těla nedokáží stabilizační svaly udržet v kloubu rovnováhu a pohyb se tak stává méně hladký a plynulý. Je k němu zapotřebí víc energie a často se vyskytuje únava a bolesti svalů. Předpokládá se, že právě takto unavené svaly jsou v pozdějším věku zdrojem nejrůznějších bolestí pohybového aparátu, včetně bolestí zad apod. Praktickou ukázku si může každý provést sám na sobě. Můžeme si vzít závaží o váze okolo 1 kilogramu. Postačí obyčejná litrová PET lahev, naplněná vodou. V normální situaci lahev po dobu řekněme 2 minut plynule zdviháme. V druhé situaci zvedáte tu samou lahev, ale pohyby provádějte trhaně. Ve třetí situaci s lahví během pohybu trhejte i do stran. Sami pozorujte jaká situace přináší větší diskomfort. V případě delšího cvičení lze s jistotou tvrdit, že se dostaví i bolestivost ve svalech, které lahví pohybují.

V dospělém věku existují tzv. funkční poruchy pohybového aparátu. U pacienta, který přichází s bolestmi páteře do ordinace lékaře se provedou různá vyšetření, ale žádná viditelná porucha se ve výsledcích vyšetření nenalezne. V dnešní době se situace naštěstí mění, ale dříve se běžně stávalo, že lékař takového pacienta podezíral, že si své obtíže vymýšlí. V některých případech byli pacienti dokonce odesíláni na psychiatrii. Funkční poruchy jsou však skutečné a ačkoliv je velmi obtížné je prokázat objektivizačními vědeckými metodami, zkušený fyzioterapeut dokáže tyto důsledky dysbalance svalů odhalit.

Může se zdát, že se v případě svalových dysbalancí jedná pouze o otázku určitého diskomfortu páteře, na který je zapotřebí si zvysknou. Dokonce ne úplně vyjímečně může nastat situace, kdy lékař pacienta místo terapie odkáže na kolonku věku v občanském průkazu. Vertebrogenní potíže jsou však bezprostředně po infekcích horních cest dýchacích druhým nejčastějším důvodem návštěvy u lékaře. A třetím nejčastějším důvodem k pracovní neschopnosti.

Navíc je zde i odůvodnitelné podezření, že trvalá dysbalance může nejen za určité typy úrazů, ale zároveň stojí za vznikem tzv. degenerativních onemocnění. Vzpomeňme na naše lesní dělníky, jak se při nekoordinovaném pohybu celé party tupí pila, kterou strom řežou. V případě lidského aparátu se rovněž může objevit opotřebení, jako například artroza, chondrozy či výhřezy meziobratlových plotének.

4. Kde VDT vzniká:

Jak již bylo řečeno, poruchy držení těla jsou velice časté. Pozorování určité nerovnováhy v lidském těle je staré, jako lidstvo samo. Pro moderní pojetí držení těla je však významné pozorování dětských neurologů druhé poloviny 20 století. Při řešení poněkud těžšího problému dětské mozkové obrny si všimli zajímavého jevu. Prakticky všechny děti těsně po narození mají podobnou nerovnováhu ve svalovém napětí jako starší děti (i dospělí) s VDT. U dětí, u kterých se později vyvine zdravé držení těla, se v průběhu prvních třech měsíců zapojí právě i svaly stabilizační a držení těla se dostane do rovnováhy. U takto zdravých dětí se v určitém věkovém období objevují typické pohybové projevy, které je nikdo neučil. Naproti tomu děti, u kterých se později vyvine porucha držení těla mají tyto projevy buď opožděné nebo se u nich neprojeví vůbec. V literatuře je uváděno, že děti s poruchou držení je v populaci nejméně 30%. Častým jevem u většiny takto postižených dětí je vznik drobné poruchy v době, kdy se mozek bouřlivě vyvíjí. Lidský mozek totiž nejrychleji roste v období cca 3 měsíce před porodem a 3 měsíce po porodu. Právě v tomto období je nejzranitelnější. Příčinou rozvoje poruchy mozku bývá nedostatek kyslíku během vývoje určité populace neuronů, ke kterému nejčastěji dochází při dlouhém porodu.Ale existují i poškození chemickým vlivem, například při poporodní žloutence. U takto poškozeného mozku nedochází v naprosté většině k poškození intelektu, ale porucha dopadá pouze na pohybový systém.

Existují však i děti, které prokazatelně nebyly žádnému z výše zmíněných poškození mozku vystaveny a přesto se u nich porucha držení vyskytuje. Zajímavým zjištěním je, že u takovýchto dětí má podobnou poruchu držení těla jeden a někdy i oba rodiče. Můžeme tedy i předpokládat, že držení těla i jeho poruchy mají genetický základ a jde o poruchy vrozené.

Dále jsou i děti, které si obdobím vývoje pohybového systému v prvním roce života prošly bez jakékoliv úhony, ale stejně se u nich v pozdějším věku vyskytly znaky VDT. Zde je odpověď poněkud složitější. Zkušenosti ukazují, že na držení těla má vliv celá řada faktorů.

Na prvním místě se jedná o psychiku a její ladění. Různé stavy nálad, které naprosto běžně doprovázejí náš každodenní život, mění i napětí svalů v určitých oblastech. Držení těla je totiž velmi významným prvkem v neverbální komunikaci. Jako příklad může sloužit rozdíl v držení těla účastníků pohřebního nebo svatebního průvodu. I naprostý laik si všimne zkroušeného držení těla účastníků pohřebního průvodu. Zatímco euforie svatebčanů se projeví spíš vzpřímeným držením těla. Podobným způsobem se na držení těla projevují i ostatní emoce, například strach či zloba. Existují i autoři, kteří dokonce tvrdí, že držení těla je typické pro určité osobnostní a povahové rysy konkrétního člověka .

Dalším důvodem pro změny držení těla jsou i sociální vazby. Děti spontánně kopírují určité návyky od svých sociálních vzorů. Rodičů, sourozenců, kamarádů, ale i mediálních hvězd. Byl jsem svědkem situace, kdy naprosto zdravý chlapec ve věku 13 let začal najednou vykazovat známky vadného držení těla. Když jsme s rodiči začali pátrat po důvodu poruchy nakonec se ukázalo, že chlapec začal obdivovat jistého rappera, který ve svých pohybových projevech stejnou poruchu vykazoval.

Dalším důvodem pro VDT mohou být (a to v jakémkoliv věku) i některá onemocnění. Naprosto běžnou reakcí organismu na probíhající onemocnění bývá změna v napětí svalů okolo postižené oblasti . Jako příklad si uveďme dítě, které si opakovaně stěžuje na bolesti břicha. Ať už je důvod pro bolesti břicha jakýkoliv, tělo se vždy zachová tak, aby bolestivou oblast chránilo - zvýší napětí břišních svalů. Toto zvýšené napětí se však projeví na celkovém držení těla zvýšeným předklonem a "povadlými" rameny. Koneckonců každý z nás jistě ve svém životě prodělal nějaké to nachlazení nebo střevní virózu a v této době zcela jistě nebyl vzorem pro zdravé držení těla. Po odeznění akutní fáze by se měl stav vrátit zpět do rovnováhy. Nicméně pokud je akutní fáze dlouhá nebo se opakuje, může nerovnováha přetrvávat velmi dlouho, dokonce se i fixovat.

Zcela záměrně jako poslední důvod vzniku VDT uvádím velmi medializované civilizační vlivy: sedavý způsob života a sníženou pohybovou aktivitu. Jednoznačně lze souhlasit s tím, že sedavý způsob života vede k jednostrannému zatěžování. Pohybový systém se vyvinul hlavně proto, abychom se mohli hýbat. V dnešní době je však většina našich aktivit ve statických pozicích, a je téměř lhostejné, zda jsou v sedě, nebo ve stoje.

Rozdíl ve fungování svalů při pohybu a při statické zátěži si může opět každý vyzkoušet sám na sobě. Opět si vezměte do ruky kilové závaží nebo litrovou lahev vody a zvedáme jej upažením střídavě nahoru a dolů. Můžeme si změřit čas, jak dlouho vydržíme tento pohyb opakovat. Poté necháme ruku v klidu odpočinout, klidně až do druhého dne. Pak vyzkoušíme druhou situaci. To samé závaží držíme v upažení bez jakéhokoliv pohybu. Opět si můžeme změřit čas, po jaký jsme lahev udrželi ve statické pozici. Když si porovnáme oba časy, zjistíme, že statickou pozici lze vydržet po kratší dobu než dynamický pohyb. Navíc odpočinek svalů po statické zátěži bude mnohem delší než po zátěži dynamické. Pokud si prohmatáme sval po ukončení statické zátěže, bude zcela jistě bolestivější než po tom, co jsme s lahví dynamicky pohybovali.

Můžeme si představit nebo ještě lépe vykoušejte, jak to vypadá, když ruku, která držela závaží staticky a která je unavená necháme ihned po skončení statické zátěže zvovu dynamicky pracovat s tím samým závažím. Na tomto jednoduchém příkladě si můžeme předvést, jak kontroverzní je populární představa tzv.aktivního životního stylu a nutnost sportu. Nelze souhlasit s obecně vžitou představou, že při statické (tedy i sedavé) pozici svaly odpočívají. Běžnou realitou bývá, že lidé po 8-10 hodinové pracovní, většinou statické zátěži vyrazí prakticky bez rozcvičení na squashový kurt, do posilovny nebo jiné sportoviště. Nezrelaxovaný a unavený sval je vystaven sice dynamické, ale vysoké zátěži. V této situaci se porucha držení z pracovního prostředí spíše fixuje. Naopak lze říci, že asymetrické přetěžování, typické pro určité sporty, stojí často samo o sobě za vznikem VDT u některých sporotovců.

5. Jak s VDT pracovat:

Poruchy držení těla jsou tu s námi velmi dlouho a proto se v čase vyvíjeli i postupy, jak je řešit. Uveďme si tedy některé z nejběžnějších. Jako první zmiňujeme častou radu našich babiček – NEHRB SE!!! Občas se k této radě přidala i výzva: VYPNI PRSA, ZASTRČ BŘICHO! Podle této představy by měl člověk neustále vědomě udržovat pozornost nad tím, jaké je postavení jeho páteře. Tento přístup má několik úskalí. Víme, že  stabilizační svaly dostávají pokyny z částí mozku, které nejsou pod přímou kontrolou vědomí. Pokud se člověk drží babiččiny rady, možná bude ostatním opravdu připadat rovnější, ale pro toto “narovnání” nejsou používány svaly, které mají stabilitu na starosti. Navíc, čím je vědomá snaha o vzpřípené držení urputnější, tím  více narůstá i napětí svalů a jejich únava. Na příkladu lesních dělníků si představme, jak dělníci, kteří provádějí hlavmí pohyb dlouhé pily,  musí stabilizovat dlouhou pilu i přes neshodu dvou stabilizačních dělníků. Navíc se snaží tahat pilu velice urputně. Následky si můžeme snadno vyvodit.

Klíčovým problémem těchto dobře míněných rad však bývá pozornost. Pozornost věnovaná pohybu je prospěšná pro jeho zapamatování. Nicméně z vědeckých výzkumů, ale i z praxe je známo, že člověk udrží soustředěnou pozornost pouze po omezenou dobu. Většinou v řádech desítek minut. Po chvíli je většinou zaměstnán úplně jinou aktivitou, takže soustředění na držení těla jde pochopitelně stranou. Těžko si představit, jak se třeba fotbalista, který uhání s míčem k brance soustředí na to, jak momentálně drží svou páteř. Stejné bývají potíže s držením páteře u dnešních lidí pracujích u počitače. Pozornost na držení těla udrží 20-30 minut. Pak situace, na kterou se soustředí u pc většinou odvede jejich pozornost a páteř se znovu zbortí do své obvyklé pozice.

Poněkud odlišným konceptem je přístup tělesného cvičení inspirovaný myšlenkami profesorů Tyrše, Linga, Rothsteina a mnohých jiných. Organizovaná masová cvičení defacto stojí za vznikem současného masového sportu. Vychází se z představy, že porucha držení spočívá hlavně v tělesné neaktivitě, strnulé pracovní pozici a jiných civilizačních vlivů. Předpokládá se, že jakákoliv pohybová aktivita udržuje kondici svalů a tedy i jejich rovnováhu. Dobrá kondice pohybového aparátu je bezesporu jedním z nejdůležitějších faktorů pro celkové zdraví člověka. Jenže úskalím tohoto konceptu je ulpívání na kvantitativní stránce, zatímco se předpokládá, že kvalita by se měla dostavit jaksi automaticky. Důsledkem tohoto omylu může být paradoxní situace, kdy nevhodně vedená pohybová aktivita může dokonce poruchu prohloubit a zafixovat více, než kdyby dotyčný necvičil vůbec.

Relativně převratným se stal koncept českého neurologa Prof. Jandy. Vycházel z předpokladu, že původem VDT je primárně nerovnováha svalů. Podle anatomického položení se svaly typizovaně rozdělily do dvou skupin. První jsou svaly s tendencí ke zvýšení svalového napětí a přebírání aktivity. Tím u ních dochází ke zkracování. Druhou skupinou jsou svaly se sníženou aktivitou, které ochabují. V tomto modelu fungování mají svaly s tendenci ke zkracování roli přehnaně aktivních a přetahují problematické segmenty mimo osu. Ochabující svaly naproti tomu působí spíše jako “lenoši” a nedokáží vyrovnat tah zkracujících se svalů. Obě skupiny svalů jsou v lidském těle rozloženy tak typicky, že je prof. Janda popsal jako zkřížené, resp. vrstvové syndromy. Prostou, logickou dedukcí se nabídl způsob, jak s poruchou držení těla pracovat. Zkracující se svaly protahovat a ty ochabující posilovat. V odborném světě tato metoda patří mezi tzv. analytické metody. V podstatě můžeme jednoduchými testy analyzovat, které svaly jsou problematické a ty pak i přímo a selektivně cvičit. Na tomto principu funguje řada metod, které radí protahování a uvolňování zkrácených svalů. Stejně tak existují metody, které řešení spatřují v posilování “lenivějších” svalů. Lze říci, že oba typy přístupů postavených na principu nerovnováhy mají nesporné výhody. Jsou jednoduché a pro jejich aplikaci není potřeba zvláště hluboké znalosti. Dotyčný člověk je může provádět sám a nepotřebuje se tolik soustředit na provedení cviku. Zároveň právě v soustředění se na cvik spočívá hlavní nevýhoda těchto postupů. Jak jsme si výše objasnili, rovnováhu řídí hlavně specifické části mozku a svaly jsou pouze vykonavatelem. K tomu aby se rovnováha svalů trvale fixovala je zapotřebí vědomé prožívání pohybu včetně vnímání nastavení jednotlivých segmentů. Bez tohoto prožívání je dotyčný odsouzen k neustálému provádění náhradních kompenzačních pohybů.

K moderním technikám patří například populární Dynamická neuromuskulární stabilizce (DNS), Aktivní segmentální centrace (ASC) či Hluboká stabilizace systému páteře (HSSP). Tyto metody patří naopak k metodám syntetickým, které pracují s pohybovým aparátem jako s komplexním celkem. Většina vychází primárně z principu pozorovaného Prof. Vojtou. Vojta si všiml dvou zásadních jevů.

Prvním jevem je vzájemná provázanost mezi většinou pohybových segmentů. Biomechanické nastavení jednoho segmentu se projeví v segmentu jiném, který může být i celkem vzdálený. Kupříkladu nastavením kotníku, nebo nožní klenby (vleže) můžeme přímo změnit postavení lopatky a ramene.

Dalším jevem, který Vojta popisoval, jsou specifické pozice, ze kterých dítě při svém motorickém vývoji provádí daný pohyb. Tyto pozice se dítě neučí a jsou opravdu typické pro všechny motoricky zdravé děti. Jako příklad můžeme uvést dítě, ve věku okolo 4,5 měsíce v pozici na břiše. Když dítěti nabídneme hračkou, na kterou si chce sáhnout, zaujme specifickou, tzv. zkříženou oporou (loket a protilehlá dolní končetina) a až poté si pro hračku sáhne. Značnou terapeutickou výhodou těchto specifických vrozených pozic je svalová i mechanická rovnováha v důležitých pohybových segmentech. Velmi zjednodušeně lze říci, že zmíněné moderní terapeutické techniky se snaží člověka s pohybovou poruchou nastavit zpět do pozic malého dítěte. Předpokládá se, že tato specifická poloha reflexně zapojí do rovnováhy hlavně stabilizační svaly. Cvičící člověk zaujme určitou polohu, kde se pečlivě soustředí na postavení v jednotlivých segmentech. Následně pak provádí cílené cvičení, u kterého se rovnovážně zapojí také svaly zodpovědné za aktivní pohyb (svaly fázické).

Výhodou tzv. syntetických metod je jejich komplexnost. Po zaujetí pozice se zapojují téměř všechny důležité pohybové segmenty. Intenzivní cvičení v “dětských” pozicích pak velmi dobře fixuje zdravou rovnováhu do pohybové paměti. Nevýhodou těchto metod je složitost pro samotného pacienta, kdy se musí velmi pečlivě soustředit na nastavení klíčových pohybových segmentů. Z praxe jsou známé případy, kdy pacient odmítá cvičit právě kvůli mentální náročnosti během cvičení. Další nevýhodou jsou nemalé nároky na kvalitu terapeuta. Ten musí nejen zvolit vhodnou pozici ke cvičení, ale i kontrolovat pohyby více pohybových segmentů současně. Aktivita stabilizačních svalů je totiž mimořádně jemná a méně zkušený terapeut tak může snadno přehlédnout chyby v nastavení i špatné zapojení svalů v důležitých pohybových segmentech.

6. Náš koncept:

Hlavní potíží však zůstává fakt, že vadné držení těla primárně nebolí. Děti, zvláště pak ty, které se s poruchou narodily, nikdy nic jiného nezažily a zcela logicky považují své držení těla za normální. A protože jim porucha zatím nezpůsobuje žádné potíže nechápou, proč by něco měli měnit a snažit se cílené cvičit. Proto se náš postup ubírá poněkud jiným směrem.

Samotná sestava cvičebních pozic využívá převážně prvky z komplexních syntetických metod. Pozice jsou však voleny tak, aby nastavení bylo co nejjednodušší a zároveň riziko chyb co nejmenší. Je pravdou, že jednodušší pozice jsou slabší v stimulaci centrace, ale předpokládáme, že sílu jim dá každodenní opakování. Většina pozic je záměrně volena tak, aby vznikla tzv. zkřížená opora. Zkřížená opora znamená, že dítě zkříženě zaujímá oporu o dolní končetinu na jedné straně a o horní končetinu na opačné straně - tedy vždy protilehle. Tento prvek je velmi významný, protože dochází k reflexnímu zapojení hlubokých rotačních svalů. A právě hluboké jednokloubové rotační svaly mají klíčový význam pro udržování stability a rovnováhy.

V našem konceptu nezapomínámé ani na dýchání. Dýchání je během cvičení nesmírně důležité, protože při dodržování relativně statických pozic jsou to právě změny napětí dechových svalů, které přináší jemnou dynamiku a stimulují vyváženou aktivitu stabilizačních svalů. Je proto nezbytné, aby děti během provádění cvičebních pozic nezadržovaly dech a pravidelně rytmicky dýchaly. Dechové pohyby by měly být nejzřetelnější v dolním trupu, zejména v bříšku.

Inovací v našem přístupu je i využití principu terapeutických technik, které jsou založené uvědomování rozdílu mezi nevhodným a vyváženým držením těla. Zjednodušeně si můžeme představit, že terapeut navede pozornost pacienta na držení těla, popřípadě postavení některých segmentu před začátkem terapie a požádá jej, aby se pokusil zapamatovat pocit z tohoto držení. Následuje terapeutický zásah, na jehož konci znovu vyzve pacienta, aby upřel pozornost na důležité pohybové segmenty. Klíčový je vnitřní pocit z rozdílu držení. Informace o pozicích v jednotlivých kloubech je sice nesémanticka, ale emoční systém nervové soustavy ji přesto dokáže přidělit určitý emocionální náboj. Tato emoce je už zapamatovatelná. Ze zkušenosti z praxe můžeme říci, že po dobře provedené terapii pacient významný rozdíl vnímá. Rozdíl, který si pacient uvědomí si sám pro sebe pojmenuje, zapamatuje a v případě potřeby jej z paměti znovu vyvolá. Při zpětném vyvolání tohoto pocitu nastává prokazatelně změna v držení těla i v provádění pohybu. Samozřejmě radikální změnu nelze provést jednorázovým zásahem. Častým opakováním se tento rozdíl může nejen zvětšovat, ale i fixovat v pohybové paměti. Proto je významnou součástí celé sestavy závěrečná pozice, při které se dítě soustředí na jednotlivé části těla. Tato fáze je velmi důležitá. Cvičení samotné by mělo u dítěte přivodit rovnovážnější držení těla. Přičemž právě v poslední relaxační pozici si dítě uvědomuje rozdíl mezi napětím v některých segmentech před cvičením a na jeho konci. Prožitek z rovnovážného držení těla by měl být v zásadě libý, příjemný. Právě příjemný pocit v těle po cvičení zapamatování kvalitnějšího vzoru napomáhá. Navíc je prokázané, že lidé, kteří pravidelně soustředí pozornost na své tělo, mají lepší předpoklady pro pohybový rozvoj a lépe se učí novým pohybům. Podobným mentálním tréninkem prochází i řada špičkových sportovců. Díky čemuž je možno u nich možno zabránit nejen fixaci přetížení typické pro jednotlivé sporty, ale zároveň tento trénink vede mnohdy i ke zlepšení jejich výsledků.

Věříme, že právě tento přístup je naplněním odkazu Věry Čáslavské. Autor sestavy a kolektiv.

Upozornění: Jakékoli kopírování autorského textu či jeho částí není možné bez souhlasu Nadačního fondu Věra Čáslavská.

 

Vytvořeno: 14. říjen 2019

Zahájili jsme projekt ROVNÁ PÁTEŘ

Plníme sliby a téměr na den přesně po 2 letech od úvodní tiskové konference jsme zahájili projekt ROVNÁ PÁTEŘ ve 4 mateřských školkách. Symbolicky úplně první školka je z Černošic - konkrétně MŠ Barevný Ostrov. V této školce se do cvičení zapojilo 25 předškoláčků a obě paní učitelky.

Číst dál:

Vytvořeno: 31. červenec 2019

Řád vycházejícího slunce

Členka správní rady Nadačního fondu Věra Čáslavská, paní Kristina Kopáčková obdržela v červenci 2019 jedno z nejvyšších japonských vyznamenání Řád vycházejícího slunce se zlatými paprsky na náhrdelní stuze. Řád převzala od japonského velvyslance v České republice pana Kaoru Shimazaki. Kristina ve svém poděkování zmínila, že byla mnoho let členkou výboru česko-japonské společnosti a nyní pracuje jako dobrovolnice v Nadačním fondu Věra Čáslavská, který mimojiné podporuje pohybové aktivity předškolních dětí. 

Číst dál:

Vytvořeno: 26. červen 2019

120 let výročí ČOV aneb Mistři mistrům

V letošním roce oslavuje ČOV 120 let svého založení. Velkolepá oslava pod názvem MISTŘI MISTRŮM proběhla 17.6.2019 v pražském Rudolfínu. Mezi “mistry" hudby vystoupil např. houslista Václav Hudeček nebo klavírista Ivo Kahánek. ČOV u této příležitosti ocenil 4 významné osobnosti.

Číst dál:

Věra Čáslavská

Kdo podstoupí riziko, postaví se světu a čelí mu s odvahou, toho čeká obrovská odměna.

Touto odměnou je SEBEÚCTA.

Věra Čáslavská, Život na Olympu